deník Remuse Lupina
DENÍK REMUSE LUPINA - 1. kapitola |
Dnes jsem jel spěšným vlakem do Bradavic. Věděl jsem že můj bývalý kamarád uprchl z vězení, ale vůbec mě nenapadlo, že kvůli tomu vlak zastaví Mozkomoři a že se jeden z kluk, který si přisedl ke mně zhroutí. Když už se mi povedlo zahnat toho Mozkomora (myslel jsem na Snapea v růžovém pyžamu), tak jsem si teprve uvědomil, že ten kluk je Harry Potter. To je ale náhoda, právě kvůli němu jsem tu prokletou práci vzal. I když já už prokletý jsem, takže další kletba mě fakt nevytrhne. Všem jsem dal čokoládu, protože jsem ten nejchytřejší a vím, že ji po útoku Mozkomora mají sníst a oni si blázni mysleli, že je chci otrávit. No po pravdě v tom svém oblečení vypadám jako nějaký vágusák, ale to neznamená že jsem vrah. Navíc po včerejšku vypadám ještě hůř. No jo, to je holt úděl vlkodlaka. Jen by mě zajímalo, kdy se to na mě zase provalí. Minule na to přišli už za měsíc. To byl taky rychlostní rekord. No, jak znám Snapea, tak Zmijozel to bude vědět pět minut po ukončení slavnosti. Pak už jen asi deset minut a už to bude vědět celá škola. Musím se s tím smířit. Kdyby nebyl táta mrtvý, tak bych ho asi zabil. Proč ten blázen musel urážet zrovna toho vlkodlaka, který má v oblibě kousání do malých dětí? To si nemohl vybrat někoho jiného. No co, teď už s tím nic nesvedu.
Stal se nějaký zázrak. Snape držel hubu a nikomu nic nevykecal, ale ten jeho obličej, to fakt stálo za to. Jak já se bavil, když zjistil, že Brumbál si protentokrát nedělá legraci. No jo chudáčku, budeš to se mnou muset vydržet. Navíc mi Brumbál slíbil, že když je tak skvělý výrobce lektvarů tak pro mě bude muset dělat vlkodlačí lektvar. Ten bude mít určitě radost. Vůbec se nebudu divit, když udělá tu nejnechutnější břečku na světě, která bude mít úplně stejné účinky. Na to ho znám moc dobře. Ale já se nedám. Budu se na něj mile usmívat a neustále se ho ptát, jestli si pořád myje vlasy šampónem s přídavkem mastnoty nebo ta mastnota je autentická. Však já mu to za těch sedm pokořujících let vrátím. Jen musím přijít na něco z čeho se bude vzpamatovávat hodně dlouho. Já už na něco přijdu. Jen se těš Severusi.
DENÍK REMUSE LUPINA - 2. kapitola |
Tak dnes už se mi to povedlo. Je to zvláštní, jak se Severus dokáže naštvat, když nějaký student propálí kotlík. Jak se to jenom jmenoval? Aha Neville. Pohotově jsem zareagoval, zeptal jsem se ho, proč se to stalo. Dostalo se mi zvláštní odpovědi. „To je u něj normální, stačí na něj kouknout a hned mu vybouchne kotlík přímo před nosem.“. Když jsem se ho zeptal, jestli by nebylo lepší se na něj nekoukat, málem mě zabil jedním ze svých pohledů. Naštěstí jsem na ně na všechny zvyklý z dob mého vlastního studia. A to za nic nemůžu. Copak jsem moudrý klobouk? Kdybych věděl, co se s ním stane, když ho pošle do Zmijozelu, tak, tak, tak bych stejně nic nezmohl. Co je mi do toho, že se z něj stal ten nejopovrhovanější student na celé škole? Neměl pořád nadávat všem do mudlovských šmejdů. A to, že se do mě zamilovala holka, se kterou předtím chodil, za to taky nemůžu. Já jí nenadbíhal. Jenže to on nepochopí. Neměl ji pořád otravovat těmi svými řečmi o černé magii. To člověka a zvlášť tak jemnou dívku odradí.
Málem po mě hodil nějakou tu jeho nechutnou kletbu. Naštěstí přišla profesorka McGonagallová, že u sebe v kanceláři má Bubáka. To si s ním neumí poradit sama? I když, už mě napadlo, jak začne moje akce Pomsta Snapeovi. Jeden Bubák, jeden student vystrašený z profesora Snapea, trocha fantazie a celá škola bude mít o čem se bavit a čemu se smát na hodně dlouhou dobu.
„Minervo, mohl bych si toho Bubáka vypůjčit?“ zeptal jsem se slušně.
„K čemu ti asi tak bude? Na to aby sis mohl prohlédnout úplněk?“ zareagoval Snape (bože já ho tak nesnáším)
„Ne. Použiji ho při své první hodině se třetím ročníkem. Ti už ho určitě zvládnou.“ S touto větou jsem odešel za Minervou do jejího kabinetu, a nechal jsem Severuse se svým čaje. V kabinetě jsem bubáka uložil do krabice, ve které jsem ho dopravil až k sobě do učebny. Tam jsem ho zavřel do skříně (snad přežije to jeho řádění) a šel jsem si lehnout. Už se nemůžu dočkat první hodiny se třetím ročníkem Nebelvíru. Jen se těš Severusi.
DENÍK REMUSE LUPINA - 3. kapitola |
Je ráno před mojí akcí. Docela mi vyhovuje, že mám hodinu hned po Snapeovi, alespoň bude Neville pořád trochu vylekaný. Tak rychle vstávat a jít pro Bubáka. Odnesu ho do sborovny. Je možné, že při té akci bude přítomen nějaký profesor, to by bylo ještě lepší.
Pane bože, já jsem se tak bavil. Vše šlo podle mého plánu. Vyzvedl jsem si studenty Nebelvíru a oznámil jim, že hodina bude mít formu praktického cvičení. Ty jejich výrazy mě opravdu dostaly. Vzpomněl jsem si, jak mi Brumbál vyprávěl o Lockhartovi. Nemůžu se jim vůbec divit. Ale zpět k věci. Po cestě jsem narazil na Protivu, který měl od ředitele nařízeno nezmiňovat se o mém chlupatém problému. To mu ale nezabránilo aby si ze mě dělal legraci. Všichni studenti byli překvapení, tohle asi nikdy nezažili. Ukázal jsem jim jedno lehké kouzlo a Protivovi se žvýkačka, kterou se pokoušel ucpat klíčovou dírku, vletěla přímo do nosu. Moje oblíbenost hned vstoupla. Když jsme došli ke sborovně, tak jsem studentům přidržel dveře a pozval je dál. Měl jsem opravdu štěstí, v křesle seděl Severus a hned začal říkat něco jako, že se na tohle opravdu koukat nemusí (copak jsem ho k tomu nutil?) a abych si dával pozor, že ve třídě je jeden student, který zkazí vše co může, Neville (abych o něm nevěděl, když ho pomlouváš ve sborovně, kdy můžeš!). Na Harrym bylo vidět, že by po něm hned skočil a nejraději ho zardousil.
„Doufal jsem, že právě Neville mi bude pomáhat s první fází, a jsem si jist, že to zvládne.
Severus po mě hodil jedním ze svých naučených pohledů, které by většinu studentů vyděsily. Poté co odešel, zeptal jsem se jich, jestli ví co je to Bubák. První a jedinou ruku zvedla Hermiona.
„Jeto strašidlo, které mění tvar. Umí na sebe vzít podobu čehokoli, co nás podle jeho názoru nejvíc vyděsí.“
„Děkuji, sám bych to nedefinoval líp. Takže teď budeme mít před Bubákem výhodu. Ví někdo jakou? Třeba ty Harry.“ Otočil jsem se k Harrymu. Asi si nebyl jistý, ale odpověděl mi správně.
Pak už přišel na řadu Neville, zeptal jsem se ho, čeho se nejvíc bojí a naštěstí mi odpověděl, že profesora Snapea (mám to ale štěstí). Poradil jsem mu, aby si ho představil v šatech svojí babičky. Uklidnil jsem ho, že se nemusí tak děsit, kouzlo je jednoduché a zaříkadlo je Riddikulus. Ukázal jsem mu pohyb hůlkou, který po mě správně zopakoval. Poté jsem otevřel skříň a Bubák vyšel ze skříně. Jako by Severus vůbec neopustil místnost. Neville se celý roztřásl. Najendou vykřikl: „Riddikulus“ a Snape měl na sobě oblečení, jaké svět snad ani nemohl vyrobit. Vrchol byl vycpaný sup na klobouku. Pak už to šlo jako po másle, jen u Harryho byl menší problém. Bubák se změnil v Mozkomora, tak jsem před něj raději skočil a přilákal pozornost Bubáka na sebe. Pak jsem vyzval Nevilla aby Bubáka zničil. Všem jsem pak rozdělil body, za což mi byli nesmírně vděční (jak jinak si máte asi studenty získat). Snad Hermiona Grangerová nepřijde na to, co ten můj Bubák znamenal. Teď by se mi ta její inteligence moc nehodila.
Večer jsem přišel do Velkého sálu a jak jsem očekával, celá síň se nebavila o ničem jiném, než o tom, jak Neville oblékl svého Bubáka Snapea do šatů své babičky. Severus vypadal, jako by ho někdo donutil vypít nerozředěný Dýmějový hnis. Celou večeři jsem se otřásal tichými záchvaty smíchu. Severus nesnědl ani hlavní jídlo a šel raději do sklepení. Snad to od něj Neville neschytá. Veškeré body, které bude Nebelvíru odepisovat jim zase připíšu zpět.
Teď už jen vymyslet, jak dál. No něco mě už snad napadne. Dobrou noc Severusi a těš se.
DENÍK REMUSE LUPINA - 4. kapitola |
Je už skoro půlnoc. Nikdo nemůže spát. Stalo se to čeho jsem se nejvíc bál. Všichni jsme se toho báli. Sirius Black pronikl do Bradavic. Jak to jenom mohl dokázat? Vždyť je to tu samý Mozkomor. Nemůže to být tím, že je zvěromág? Neměl bych to říct Brumbálovi? Bude mi pak ještě někdy důvěřovat? To nemohu riskovat. Byl to člověk, který mi ulehčil život. Přeci, kdyby mě nevzal do školy, tak bych byl vyčlenění z této společnosti víc než jsem teď. Jak se mu mám podívat do očí a říct mu, že kvůli mně se tři studenti rozhodli stát zvěromágy jen proto, aby se mnou mohli trávit úplňky? Ne, zatím mu to neřeknu. Black se sem určitě dostává díky černé magii, kterou ho naučil Voldemort.
Ani ne před hodinou jsme skončili s pátráním. Všichni profesoři a duchové jsme měli ještě poradu, jak zvýšit bezpečnost studentů a hlavně Harryho. Snad se mu nic nestane. Je to moje povinnost ho ochránit. Když už jsem nemohl pomoci Jamesovi, tak alespoň jemu musím. Kdybych tak měl u sebe Pobertův plánek. Měli bychom větší šanci chytit Blacka. Mohl bych zajít za Filchem, ten ho přeci jednou sebral Jamesovi. Ale, tím bych se dostal zase na začátek. Musel bych vysvětlovat jak vznikl, proč jsme ho vyrobili. Když už nebude jiná možnost, tak vyjdu s pravdou ven, ale do té doby budu raději mlčet. Snad to nikomu neublíží.
Zpět k poradě. Snape jako obvykle nezklamal. Hodil do placu poznámku, že Blackovi musel pomáhat nějaký jeho kamarád (proč rovnou neřekl moje jméno? Black měl jen tři kamarády a dva z nich jsou dávno po smrti). Naštěstí ho Brumbál včas zarazil. Sice jsem klidný člověk, ale nenechám se obviňovat bez důkazů. V důsledku jsme se domluvili na tom, že Harrymu znemožníme vstup do Prasinek. Jestli nemá podepsaný formulář tím líp, máme se alespoň na co vymluvit. Pokud ho podepsaný mít bude, tak mu to budeme muset konečně vše vysvětlit. Nevím jak se smíří s tím, že to byl nejlepší kamarád jeho otce kdo mu způsobil to nejhorší v životě. Možná bych mu mohl říct, že jsem byl Jamesův kamarád, alespoň mi bude víc důvěřovat.
No nic, půjdu si lehnout a pokusím se na chvíli usnout. Za tři hodiny mám službu. Půjdu vystřídat profesora Kratiknota v pochůzkách. Sice si myslím, že to nemá smysl, ale nebudu odporovat. Stejně vše záleží na Brumbálovi a ten se jen tak přemluvit nedá. Záleží mu na Harrym víc než je ochoten přiznat.
DENÍK REMUSE LUPINA - 5. kapitola |
Dnes jsem se setkal s Harrym. Byl celý skleslý z toho že nemůže jít do Prasinek. Pozval jsem ho k sobě do kabinetu a uvařil mu čaj. Ukázal jsem mu dalšího živočicha kterého budeme probírat příští hodinu. Po chvíli stočil řeč na naši první hodinu a na to jak jsem ho nenechal se mu postavit. Když jsem mu vysvětlil, že jsem nechtěl aby nastala ve třídě panika a že ho nepovažuji za zbabělého (jak ho to jen mohlo napadnout?), tak se mu nálada hned zlepšila. Když se mě začal ptát na Mozkomory tak do třídy vešel Snape a přinesl mi Vlkodlačí lektvar. Podíval se na Harryho pohledem, který byl málem až vražedný. Podal mi sklenici a ještě neopomenul poznamenat, že má připraveno víc (vždyť to vím, že ho musím pít týden, tak proč mi to pořád opakuje?). Snad Harry ten lektvar nepoznal. Jak jsem očekával tak uvařil tu nejhorší břečku která existuje, vypadalo to jako bahno. Harry byl trochu vyděšený, pokusil se mi naznačit (moc mu naznačování nejde), že Snape mě chce otrávit. Musel bych s ním souhlasit, kdyby ve škole nebyl Brumbál. Naštěstí se Snape neodváží nikoho otrávit přímo před jeho nosem. Lektvar jsem vypil raději najednou (chutnalo to ještě hůř než vypadalo), rozloučil jsem se s Harrym a začal se věnovat svým věcem.
Tak je to tady. Dnes večer to zase přijde. Bože já se z toho zblázním, to čekání je úděsné. Chvílemi si myslím jestli by nebylo lepší nepít ten Vlkodlačí lektvar. Pak si alespoň nepamatuji co se se mnou děje. Když už si něco pamatuji, tak je mlhavě. Takhle je to příšerné mít mysl člověka v těle zvířete. Nejhorší je ale ta proměna. Té se bojím pořád. Na to si nikdy nezvyknu. Takovou bolest člověk nemůže snad cítit ani u kletby Cruciatus. To protahování kostí. Už se to blíži slunce už zapadá. Zbývá mi jen pár minut.
Jak jsem předpokládal tak mě přeměna opět vyčerpala, že jsem nebyl schopen ani vstát ze země, kde jsem v noci zřejmě usnul. S velkou námahou jsem se dostal do postele. Naneštěstí za mě musel dnes suplovat Severus. Měl jsem mít třetí ročník Nebelvíru. Ještě než začala hodina mi bylo jasné, že Severus bude celou hodinu narážet na moji neschopnost. Večer jsem si nechal raději donést večeři přímo k sobě do pokoje. Ještě se necítím moc dobře. Pořádný spánek mi určitě pomůže.
Snape ty zmetku, tak tohle jsem od tebe opravdu nečekal. Hned další hodinu s třeťáky jsem se dozvěděl, že Snape s nimi probíral Vlkodlaky a zadal jim úkol „Jak rozpoznat vlkodlaka“. To od něj bylo podlé. Úkol jsem hned zrušil. Po hodině jsem ještě poprosil Harryho aby na chvilku zůstal. Musel jsem se ho zeptat na ten zápas. Chudák, spadnout z takové výšky. Zeptal se mě jestli jsem slyšel i o Mozkomorech. Chudák se trápil tím, proč na něj působí víc než na jiné. Myslel si že je slabý, z toho jsem ho ale ihned vyvedl. Vysvětlil jsem mu proč na něj tak působí. Vždyť si prožil v dětství takové hrůzy. Když mi řekl, že pokaždé když se k nim přiblíží, tak slyší svoji matku jak prosí o jeho život, málem jsem ho objal. Naštěstí jsem se udržel. Určitě si toho ale musel všimnout. Chvíli jsme se bavili o Mozkomorech a Azkabanu, když Harry odvětil, že jsem jednoho z nich dokázal odehnat. Chtěl vědět jestli ho naučím jak se jim bránit. Překvapil mě jeho důvod. Víc mu záleželo na spoluhráčích než na sobě. Slíbil jsem mu, že se pokusím ho něco naučit. Domluvili jsme se spolu na příštím pololetí. Bylo na něm hned poznat, jak se mu ulevilo, když věděl, že se možná bude moci bránit. Snad mu to půjde. Tohle si nezaslouží. Nikdy neměl slyšet to co teď slýchává. Jak se asi cítí, když si musí vzpomenout na takovou hrůzu. Jestli se jednou dozví, že Black byl nejlepší přítel jeho otce, tak ho to zničí.
Teď už nad tím ale nesmím přemýšlet nebo se z toho opravdu už zblázním. Snad se to pomalu vše vyřeší. Raději už půjdu spát. Ráno moudřejší večera. To mi vždy říkali, tak poznáme co je na tom pravdy.
DENÍK REMUSE LUPINA - 6. kapitola |
No nevím. To pořekadlo asi není pravdivé. Pořád mám v hlavě zmatek. Ještě že je volno. Na Štědrý den sice nebudu moc přijít na slavnostní večeři, ale to ani nevadí. Měl bych začít plánovat jak budu učit Harryho obranu proti Mozkomorům. Zatím mě nic nenapadá. Ale moment, vždyť se jeho bubák proměnil právě v Mozkomora. To je ono, pro začátek je to snad ta nejlepší možná cesta jak se to kouzlo naučit. Teď jen nějakého najít. Stinných míst je tady na hradě dost. Ve sklepeních by se mohli určitě nějací vyskytovat. Tak se jde hledat.
Měl jsem štěstí. Je poslední den prázdnin a konečně jsem jednoho našel. Čekal bych jich tu víc, ale můžu být rád že jsem ho našel. Jinak nevím co bych dělal. Teď už se jen připravím na hodinu se třeťáky a konečně mohu jít spát.
Jak jsem očekával, Harry se hned po konci hodiny zeptal na doučování nebo jak to mám nazvat. Domluvili jsme se spolu na čtvrtek večer u mě v kabinetu.
Už to máme za sebou. Harry to zvládl. Bože to jsem nečekal. Já sám jsem to dokázal až tak po dvacátém pokusu. Hned jak přišel do třídy tak jsem mu musel vysvětlit, že pravého Mozkomora sem přivést nemohu. Upozornil jsem ho na to, že se bude cvičit na bubákovi. V rychlosti jsem mu vysvětlil princip toho kouzla. Pochopil to docela rychle. Já jsem potřeboval aby mi to řekli ještě jednou (zřejmě zdědil inteligenci po Lily). Nechal jsem ho chvíli přemýšlet, aby našel svoji šťastnou vzpomínku. Poté jsem mu potichu řekl zaklínadlo Expecto Patronum. Při opakování se trochu zadrhl, asi mu dělalo potíže soustředit se na vzpomínku a zároveň mluvit, ale po chvíli už vypadal připraven. Otevřel jsem krabici, kde byl bubák a ven vylétl Mozkomor. Harry se sice snažil, ale nešlo mu to. Ani na druhý pokus se mu to nepovedlo. Řekl mi, že dokonce slyšel i svého otce. V tu chvíli jsem se prořekl. Musel jsem mu vysvětlit, že jsem se s Jamesem kamarádil. Chtěl jsem Harryho přesvědčit, abychom toho nechali, ale trval na tom, že to chce zkusit znovu. Opět jsem vypustil bubáka a s očekáváním jsem sledoval Harryho. Najednou z jeho hůlky vylétla stříbrná mlha. Poznal jsem, že už to dlouho nevydrží a tak jsem bubáka raději zničil. Posadil jsem se vedle Harryho na podlahu a pogratuloval mu. Tohle opravdu byl vynikající výkon. Podal jsem mu čokoládu a poradil mu ať ji raději sní celou. Domluvili jsme se, že budeme pokračovat přesně za týden. Najednou mě Harry překvapil jednou otázkou.
„Pane profesore, když jste znal mého tátu, tak jste také musel znát Siriuse Blacka. Slyšel jsem, že byli v Bradavicích přátelé.“
Odpovědět nebylo jednoduché. Musel jsem mu ale něco říct a tak jsem řekl jen část pravdy.
„Ano znal jsem ho, nebo jsem si to alespoň myslel.“ Rozloučil jsem se s Harrym a hned jak odešel jsem opět upadl do své chmurné nálady.
Opravdu jsem si myslel, že Siriuse znám. Všichni jsme si to mysleli. Jenže nakonec nám ukázal všem, že je opravdu Black, nejen jménem ale i chováním. Krev se prostě nezapře. Měli jsme si to uvědomit hned na začátku. Pak by se nic takového nemohlo stát.
Byl ale takový pořád a jen se přetvařoval? Ne, to si nemyslím. Musel se změnit poté co jsme dostudovali. Ale kdy? A proč? Dozvím se to někdy? Raději toho nechám. Nemá cenu bloumat v minulosti a zapomenout žít.
DENÍK REMUSE LUPINA - 7. kapitola |
Naše cvičení jde skvěle. Harry už dokáže vyčarovat Patrona, který mu poskytne šanci se dostat dál z přítomnosti Mozkomorů. Je sice slabý ale u něj je to veliký úspěch. Už několikrát jsem mu to musel připomenout. Měl by být rád i za ten stříbrný opar který umí vykouzlit. To on ale není, je stejný jako James. Všechno musí být dokonalé. James to ale dělal kvůli sobě v tom je Harry jiný. Záleží mu víc na ostatních než na sobě. Dnes jsem mu přinesl Máslový ležák. Překvapilo mě, když mi řekl, že už ho pil. Nevím jestli mu mám věřit, že ho mu ho přinesli kamarádi. Spíš si myslím, že se mu povedlo najít tajnou chodbu do Prasinek. Chvíli jsme se bavili o Mozkomorech až jsme se dostali až k tomu nejhoršímu Mozkomorovu polibku. Musel jsem Harrymu vysvětlit, že polibek člověka nezabije, ale vysaje z něj duši. Je z něj poté živá mrtvola. Také jsem mu oznámil, že ministerstvo povolilo Mozkomorům dát Blackovi polibek. Překvapil mě svým názorem, že si to zaslouží. Zřejmě se už něco o Siriovi musel dozvědět. Po chvíli odešel a nechal mě přemýšlet o tom, jestli si Sirius opravdu zaslouží takový hrůzný trest. Myslím si že ne. Sice spáchal děsné činy, ale stejně si nic takového nezaslouží. Možná kdyby vysvětlit proč to vše spáchal, tak by se vše vysvětlilo. Petra, Jamese ani Lily už to nevrátí, ale máme právo to vše pochopit. Snad budu mít příležitost si sním promluvit dřív než dostane polibek. Vím, že mně by lhát nedokázal. Nikdy to neuměl. Vždy jsem z něj pravdu dostal.
Dnes byl zápas Nebelvíru proti Havraspáru. Harry je opravdu talent. Je dokonce mnohem lepší na famfrpál než jeho otec. Na tom svém novém koštěti létal jako bůh. Všechny jen překvapilo, že se na hřiště dostali Mozkomoři. Harry rychle zareagoval a poslal na ně patrona. Byl to dvanácterák. Je to náhoda, nebo Harry ví, že jeho otec byl zvěromág a proměňoval se právě ve dvanácteráka? Musí to být jen náhoda. Nebelvír vyhrál a Harry měl takovou radost. Připomněl mi Jamese, ten se tvářil vždy stejně, když se mu podařilo chytit zlatonku. Sešel jsem s ostatními profesory na hřiště a neopomenul jsem Harrymu pochválit jeho Patrona. Byl jsem na něj tak hrdý, jako by to byl můj syn. Je to škoda, že nebudu mít nikdy své děti. Nikdy bych nemohl dopustit, abych je měl. Vždyť by byly také vlkodlaky. Nemám právo přivést na svět dítě, které by poté celý život muselo trpět. Je to můj osud zůstat navždy sám.
Je chvíli po oslavě Nebelvírského vítězství. Minerva si nás všechny svolala. Sirius Black se dostal do Nebelvírské věže a pokusil se napadnout jednoho studenta. Je štěstí, že se nikomu nic nestalo. Museli jsme jen potrestat Nevilla, protože to bylo jeho chybou, že se vše stalo. Chudák ztratil papírek s hesly. Minerva mu zakázala návštěvy Prasinek. Je to sice trest, ale není tak hrozný jako jiné, které mohl dostat. Může být rád, že je z Nebelvíru. Ostatní ředitelé kolejí s tímto trestem nesouhlasili. Naštěstí Brumbál naši debatu ukončil a poslal nás všechny spát. Moudrý to muž.
Dnes mohli žáci opět do Prasinek. Celé dopoledne bylo na hradě skoro až nepřirozené ticho. Těšil jsem se, jak si odpoledne v klidu přečtu knihu, když v tom se mi v kanceláři ozval Snapeův děsný řev. Žádal mě abych ho navštívil (tak to je fakt zvláštní, nemůže mi přijít na jméno a najednou mě chce vidět?). Vše se hned vysvětlilo. Chytil zřejmě Harryho při nějaké lumpárně a zabavil mu nějaké věci. Rychle mi strčil do ruky pergamen, že je prý plný černé magie. Musel jsem se trošku usmát. Úsměv mě ale přešel hned jak jsem si uvědomil co držím v ruce. Pobertův plánek. Kde ho Harry sehnal? Uklidnil jsem v rychlosti Severuse, že se jedná určitě o pergamen, který má každého kdo jej chce číst urážet. V tom do kabinetu vlétl udýchaný Ron a naštěstí potvrdil má slova. Omluvil jsem se Severusovi a vyzval Harryho a Rona, aby mě následovali. Až u velké síně se Harry odvážil na mě promluvit. Musel jsem ho a Rona pokárat. Jak mohli být tak nezodpovědní. Vždyť ten plánek mohl Siriusovi pomoci, zvláště když s ním umí zacházet. Harry se mě ještě odvážil zeptat, jestli jsem výrobce znal. Odpověděl jsem mu popravdě ale mlhavě. Ještě jsem mu oznámil, že jestli si takhle váži rodičů, kteří za něj obětovali život a on ho dává v sázku, tak by se měl stydět. Vím, že to ode mě bylo ošklivé, ale snad ho to na chvíli vrátí na zem a začne si uvědomovat nebezpečí, které mu hrozí. Doufám že mě za to nezačne nenávidět. Dělám to jen a jen pro jeho dobro. Snad si to uvědomí.
Autor: Lenka Poslední dobou se cítím nějak nesvůj. Pořád mám takový zvláštní pocit. Měl bych se přeci jen uklidnit. Za chvíli je tu Severus se svým lektvarem a o pár minut déle začne ta hrozná přeměna. Bože jak já ten úplněk nesnáším, už teď si připadám jako stoletý. A kdo ví, kolik mi ještě čeká let. Raději se podívám do plánku. Ne, to není možné. Jak by to jen mohla být pravda? Vždyť je Petr už dávno mrtví. Jak teď může jít s Harrym, Ronem a Hermionou? Jestli žije, tak to byl on, kdo zradil a ne Sirius. Pane bože, uvěznili toho nesprávného. To Petr byl ten zrádce. Proto byl tak nervózní. Musím jít dětem pomoc, nemohu je nechat napospas jemu. Doufám, že tam dorazím včas. Kde mám tu hůlku? Kam jsem ji jen odložil? A, tady je. Měl bych si pospíšit. ---*--- Včerejší noc jsem byl tak strašlivě neopatrný. Mohl jsem zabít tolik lidí. Ve své rozčílení jsem úplně zapomněl na úplněk. To se mi ještě nikdy nestalo. Proč jsem musel ztratit hlavu? Vyběhl jsem z kabinetu a běžel jsem na jediné místo, kde se mohli schovat. Do Chroptící chýše. Našel jsem tam Harryho s napřaženou hůlkou. Mířil na Siriuse. V jeho očích byla taková nenávist. Úplně jsem se ji lekl. Věděl jsem, že ho chce zabít. Musel jsem jednat a zabránit tomu. Nemohl přeci zabít nevinného člověka. Rychle jsem je všechny odzbrojil. Harry na mě tak nevěřícně hleděl, jeho pohled byl výmluvný. Ptal se proč? Tak moc to bolelo. Hermiona tomu taky moc nepřidala. Začala hystericky ječet a nešlo ji uklidnit. Ačkoliv nerad, musel jsem uznat, že v jednom má pravdu. Když se Harry a Ron dozvěděli, že jsem vlkodlak, bodlo mě u srdce. Ron reagoval stejně jako většina lidí. Harry měl ale dost rozumu a pomalu mi začal znovu věřit. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Jamese. Podobně reagoval i on. Pokoušel jsem se Harryho přesvědčit, že Sirius není tím, za koho ho má. Sám jsem tomu pořád nemohl věřit. Doufal jsem, že jeho zloba ho nezaslepí ještě víc. Naštěstí mi dovolil vyprávět celý příběh. Jak se ale ukázalo, ten kdo neměl žádné strpení byl Sirius. Kdyby ta situace nebyla tak napjatá, tak bych se musel i smát. Choval se jako vždy. Měl na mále, šlo mu o život, ale neměl čas nic vysvětlit. Nakonec se i on uklidnil a s trochou ironie nám pověděl tu část příběhu, kterou znal jen on a James. Hodně mi mrzelo, když mi potvrdil, že mě považovali za Voldemortova špeha. Harry tomu asi moc věřit nechtěl, ale poznal, že ani jeden z nás nelže. Když se dozvěděl, že je vrah jeho otce ve stejné místnosti, díval se na nás trošku nevěřícně. Chtěli jsme po něm, aby nám půjčil Ronovu krysu. Ron se bránil, ale Harry ho přemluvil a jen díky tomu nám konečně mohl plně důvěřovat. Úplně bych zapomněl. Někdy mezitím přišel Severus a chtěl nás zatknout. Pořád nás nenávidí a nezdá se mi, že by se jeho antipatie vůči nám někdy změnily. Už jsem se smiřoval, že nás odvede, když tu Harry a Hermiona na něj vyslali odzbrojovací kouzlo. Chudák Severus odlétl na druhý konec místnosti a dostal děsivou ránu do hlavy. Zasloužil si ji ale. Nemá být pořád tak nabručený. Jednou v životě nás také mohl vyslechnout. Doufám, že ho ta hlava bude bolet ještě víc. Teď ale spět k té kryse. Jak jsem předpokládal, byl to Petr. Chtěli jsme ho zabít, ale Harry nám zabránil. Jeho důvod byl opravdu dojemný. Nechtěl aby se z Jamesových přátel stali vrazi. Vydali jsme se pomalu ven z chýše. Ještě na paloučku se nás Petr pokoušel přemluvit, abychom ho nedávali Mozkomorům, ale nikdo ho neposlouchal. Sirius už byl nedočkavý, jak se těšil na svobodu. Harry byl šťastný, protože měl kmotra. Chudák Ron měl zlomenou nohu a společně se mnou byl připoután k Petrovi, který sebou pořád házel. Pak se ale stalo to nejhorší, co se mohlo stát. Vyšel úplněk a já se začal proměňovat. Ještě než jsem se proměnil úplně, vkradl se mi do duše strach. Modlil jsem se, abych je nezabil, abych nikomu neublížil. Zároveň jsem se proklínal za svoji hloupost. Co bylo potom pořád nevím, ale Brumbál se mnou chce mluvit, tak doufám, že mi všechno vylíčí. I když si myslím, že mi propustí. Slíbil jsem mu, že nikoho nebudu ohrožovat a nesplnil jsem to. ---*--- Přišel jsem od Brumbála. Sice mě nepropustil, ale já sám jsem raději dal výpověď. Po tom, co jsem provedl už se nemůžu tady ukazovat. Co jsem se ale dozvěděl? Sirius je na útěku společně s Klofanem a Petr utekl. Je mi to tak strašně líto už kvůli Siriusovi. Opět se bude muset někde schovávat. Už mohl být klidně volný, svobodný. Snad mi někdy napíše. Jsem tak šťastný. Můj kamarád je nevinný. Ale tu krysu jednou dostanu. Ten mi za všechno zaplatí. My mu věřili a on nás klidně vyměnil za trošičku klidu. Jak jsem ho jen mohl považovat za přítele? Byli jsme bláhoví. Jeden za to už zaplatil, ale to už se nebude opakovat. ---*--- Musím si sbalit. Dnes Severusovi jen tak mimochodem uklouzlo, že jsem vlkodlak. Jindy bych ho nenáviděl, ale dnes je mi to upřímně jedno. Stejně jsem se rozhodl skončit. Jen mě překvapila reakce většiny studentů. Nikomu to nějak moc nevadilo. Tedy pokud nepočítám Zmijozelské, ale u těch mi to přijde normální. A přichází sem Harry s Brumbálem. Teď přijde to nejhorší. Loučení, jak já ho nemám rád. |
řádky
(Arya, 17. 11. 2007 13:15)